Jakubská 2, Praha 1

Hmotná odpovědnost

Součástí současné právní úpravy je dána i možnost sjednání tzv. hmotné odpovědnosti při podpisu pracovní smlouvy ve smyslu platné úpravy Zákoníku práce. Bohužel složitost Zákoníku práce a jeho nesouměřitelnost s běžnými logickými pracovně-právními vztahy na pracovišti z důvodu potřeby neustále umělé regulace, zakrývají pravý smysl podobného závažného ustanovení, a to jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Následná zneužitelnost je pak samozřejmě dána.

Bezzubost ustanovení o hmotné odpovědnosti v současné právní úpravě dostatečně dokumentuje konkrétní příklad řešený v posledním roce, kdy zaměstnaný číšník prokazatelně okrádal svého zaměstnavatele i hosty a byl při tom přistižen a následně vyšetřován policií. Byla mu dána výpověď ve zkušební době, kterou zdržel zjevně účelovou pracovní neschopností, kdy byl opakovaně viděn při sportovních aktivitách. Dodnes zadržuje svěřený materiál zaměstnavatele v hodnotě více než 50.000,- Kč. Přesto podal účelovou stížnost na SUIP, že mu nebyla vyplacena žádná mzda a tento po kontrole vyměřil zaměstnavateli pokutu. Nic nebyly platné námitky zaměstnavatele ohledně podepsané hmotné odpovědnosti a způsobené škody ze strany konkrétního zaměstnance a zejména skutečnost, že v pracovní smlouvě byl sjednán způsob plnění výplaty mzdy v hotovosti na pracovišti, kde se pochopitelně dotčený zaměstnanec již nikdy neukázal a peníze zaslané poštou na jeho adresu se vrátily jako nevyzvednuté! Dlužno dodat, že zaměstnavatel raději strpěl uloženou pokutu, která nebyla příliš vysoká, a dál se již odmítl dohadovat.

Při řešení hmotné odpovědnosti z pohledu občanské i ekonomické gramotnosti je tedy zřejmé, že ačkoliv kontrolní mechanismy státu a skutečně někdy i existence odborů mají své potřebné místo, mnohdy jsou uplatňovány bigotně, bez výkladu v objektivních souvislostech a jak je uvedeno v tomto případě i protizákonně, neboť se SUIP vůbec neobtěžoval prokázat zaměstnavateli, že zaměstnanci mzdu neposkytl a ignoroval sjednané podmínky v pracovní smlouvě ohledně místa plnění, které jsou však v naprostém souladu s platnou právní úpravou!

V tomto smyslu lze tvrdit, že zákon poskytuje zaměstnanci příliš velkou ochranu a ustanovení o hmotné odpovědnosti jsou mnohdy bezzubá. I zde by bylo pak na místě zvážit zařazení pracovně-právní problematiky do běžného Občanského zákoníku, neboť stěží lze rozlišovat škodu způsobenou zaměstnancem a nezaměstnancem! To vše pochopitelně pokud se nedočkáme účinnosti nechvalně známého „nového Občanského zákoníku“, když v takovém případě bude mít právní obec a fyzické a právnické osoby na území České republiky daleko potřebnější starosti.

JUDr. Jiří Solil