Nelze si nepovšimnout revolučních událostí na Blízkém východě. Pokud se dobře vzpomínám, začalo to všechno v Tunisu, kde politický převrat snad i zdárně skončil a nezaregistroval jsem žádné silnější informace o pokračování revoluce, resp. spíše občanské války.
To v Egyptě je tomu jinak. Tam se stále opakuje model výjimečných stavů, armády v ulicích, nepřetržitých demonstrací apod. Což teprve Libye, kde si Francie prosadila, po trvalých neúspěších povstalců, zřízení tzv. bezletové zóny, což ve výsledku znamenalo regulérní letecké útoky na jakékoliv pozice tehdejších vládních sil, ve snaze zakrýt, že plukovník Kaddáfí byl poražen právě ze strany států NATO, aby mohli být za vítěze prohlášeni tzv. povstalci. Podobný paradox, jako když do osvobozené Paříže vstupoval jako osvoboditel de Gaulle se svými „rozsáhlými“ zásluhami o jejím osvobození, když tehdy barevným vojákům afrického původu ve francouzské uniformě byla přehlídka a nakonec i francouzské občanství nakonec odepřeny.
A v Sýrii, tam se nám pěkně bojuje. Západní státy střídavě uznávají jakousi opozici proti diktátorskému režimu, která se vyznačuje naprostým nezájmem o takové uznání, otevřeným či skrytým nepřátelstvím právě proti západním státům a omezuje se požadavky na dodání zbraní. Vyjma vražd civilistů, převážně křesťanů.
Vývoz tzv. demokracie na Blízký východ jakoby nezaznamenal poučení s afghánských bojů v 80. letech, kdy např. USA dodané Stingery ještě stále děsí nejen jejich výrobce a nejen při současných bojích právě v Afghánistánu.
Navíc si v rámci dikce multikulturalismu ještě stále hrajeme s ohněm při islamizaci Evropy, kterou se islámské autority již dávno ani netají. A stavíme mešity a zakazujeme kříže ve školách (když už jsme museli zakázat burky i z bezpečnostních důvodů) a dokonce už se bojíme stavět a rozsvěcet vánoční stromky, abychom se našich muslimských „spoluobčanů“ nedotkli. Snad pouze ve Švýcarsku zvítězil selský rozum, když se referendem rozhodli zakázat stavbu dalších mešit!
Možná by bylo na čase, při současných rozsáhlých ekonomických problémech západních států zaviněných zejména jejich nehospodařením a splňováním vizí, na které jim většina občanů kašle, zvážit z jakých kořenů naše civilizace vůbec vyrostla a k nově příchozím, a nebojím se to říci, dalším potencionálním nezaměstnaným, s jinou kulturou a náboženstvím, se chovat jako k hostům, jako k vlastním občanům pouze v případě, že přijmou naše kulturní a náboženské kořeny za své.
Bojím se té pýchy, která naše politické představitele vede k přesvědčení, že bigotní myšlenka multikulturalismu, bez jakékoliv logické opory v dějinách i realitě, je tou správnou. Dovolil bych si v tomto smyslu připomenout pád Římské říše i Byzantské říše, které by měly minimálně varovat.
JUDr. Jiří Solil